Hroznolhotský mužský sbor
|
 |
Ženský sbor byl tím druhým překvapením. Čistota, plné, krásně sezpívané vícehlasy, a téměř všechny písně ze Lhoty!
A tady už bych s oslavou mohl skončit, vždyť jsem původně chtěl psát recenzi…
Když jsme s Pavlem později seděli u nás doma a probírali obsah textů o krojích, a také, že z toho původního bukletu je najednou něco jiného, začaly mně docházet souvislosti:
Je to takové potýkání s neadekvátní realitou a dokazování, že Hroznová Lhota na tom není v historických souvislostech o nic hůř, než blízké Horňácko, kde Pavel, a předtím příležitostně jeho tatínek Josef, hrávali a dodnes hrají v kapelách horňáckých. V úzkém kontaktu s repertoárem i hrdostí Horňáků na to, co mají.
Hroznová Lhota má opravdu bohatou historii a nejen Jožu Uprku, jen se o tom ví málo. Význam autority Joži Uprky je nesporný, počínaje jeho schopností poznat a upřednostnit tradiční jevy (viz citace O. Bystřiny z knihy Súchovská republika) až po záslužné pravidelné kontakty muzik z Velké a Hrubé Vrbky s prostředím ve Lhotě - v jeho vile či v hospodě U Winklerů.
Velmi cenné jsou obsáhlé citace z tzv. „Štěpkovy kroniky“, popisujicí zvyky a slavnosti, přepis článku R. Falešníkové z r. 1926 včetně textů písní a popisu zvykoslovných tanců, i rodokmeny dvou níže uvedených štrajchových muzik. Myslím, že zviditelnění se Pavlovi podařilo.
 |
Druhým, podle mého názoru ještě záslužnějším a trvalejším činem je totiž knížka o 216 stranách, z toho 70 o lidové hudbě a zbytek o lidovém oděvu v Hroznové Lhotě.
Muzikantská tradice je bohatá, vždyť první záznamy o Nekardově muzice pocházejí z konce 19. století a pod názvem Hudci je také zvěčnil J. Uprka před svou vilou 1903 (viz str. 31 knížky). O něco později si vlastní kapelu sestavil Jan Strachota (foto kapely na obalu). Mimořádně zajímavé čtení, velmi poučené a faktograficky přesné, spousta dobových fotografií, dosud nepublikovaných.
Nejzajímavější je Pavlova mimořádná snaha vyargumentovat, proč Hroznová Lhota patří a vždy patřila do podhorského území se všemi kontexty a ovlivněním, a tím se vymanit ze stále trvajícího „nesourodého“ připojení k regionu veselskému, resp. strážnickému. Sympatické je, že argumentace není samoúčelná, je za ní vidět a především cítit mravenčí hledání informací, souvislostí, i akcentů, které v minulosti způsobily nepřesné a zavádějící rozdělení slováckých regionů podle jakýchsi schématických a zjednodušujících „parametrů“. Vždyť kdo dnes přemýšlí o tom, že pojmy Horňácko a Dolňácko jsou vymyšlené, že migrace, industrializace a navazující postupné zlepšování životní úrovně původně podhorských dědin Kněždubu, Hroznové Lhoty, i dalších přinesly také téměř úplnou proměnu stylu oblékání: Knížka tyto postupné změny velmi pregnantně popisuje i na ukázkách z dnešních „horňáckých“ dědin Louky, Lipova. Ukazuje také výchozí, krojové součástky ze Lhoty, stejné jako ve vedlejší Hrubé Vrbce, Kuželově, na pramenech z doby před koncem 19. století a vzácných fotografiích Božího těla a Jízdy králů v Hroznové Lhotě z roku 1900.
Popis vývoje lidového oděvu v Hroznové Lhotě od poloviny 19. století až do dneška je nejvýraznějším dílem celého kompletu. Neznám jinou publikaci o krojích z našeho regionu, která by s takovou erudicí, srovnávacím studiem, zájmem i snahou o historickou „přesnost“ dokládala vývoj lidového oděvu. Cením si také toho, že je prvním, kdo konečně má odvahu (podloženou výzkumem) opravit nepřesnosti v záznamech J. Klvaně, zveřejněných v Moravském Slovensku (Praha 1918) a opisovaných až dodneška všemi, kdo kdy o krojích z regionu psali (např. „stará Potěšitelka“ - Marie Potěšilová, proto správně Potěšilka, služebná Jože Uprky, nepřesná historická data o osídlení podhorských území, záměny názvů Lhot Hroznová a Tvarožná, atd.).
Je samozřejmé, že autor nesleduje žádnou linii terénního výzkumu, proto je také nutné posuzovat některé jeho „estetické závěry“ o vývoje kroje, především o současném „navrácení“ především ženského kroje o 130 let zpátky, s rezervou. Mně se starý kroj také líbí víc, ale netroufnu si tvrdit, že ten současný je úpadkový… O nových součástkách krojů coby úpadkových psal už Fr. Kretz v doprovodném textu k Uprkovému „Vázání šatek“, a v textu k edici „Kožuchy“ z r. 1920 dokonce volá po „postavení strážců národního kroje, kteří by škodnou módu odháněli a nepřipouštěli cizoty do rázovité domoviny“. Úpadkovým krojem označil ak. sochař L. Velan současný hroznolhotský ženský kroj - tzn. z konce 60. let, když měl coby „rozhodčí“ rozetnout spor, který ve Lhotě vyvolalo obnovení starého kroje - vůči zastáncům toho současného (viz str. 182).
Opravdovou lahůdkou jsou vzorníky starobylých hroznolhotských výšivek z let 1922-23 a 1941-42, zhotovené zásluhou osvícených učitelek.
Na konci knížky pečlivý čtenář přivítá počteníčko o historii Mužského sboru a především velmi poctivě zpracované informace o muzikantech, doprovázejících sbor na CD (mimo jiné bratři Petr a Aleš Mičkovi z Kozojídek, Pavlův bratr Jiří, Franta Sup z Velké, Ivan Urbánek z Brna, atd.), zpěvácích a zpěvačkách. A také přesný a obsáhlý seznam pramenů, pamětníků a literatury.
 |
PhDr. Jan Mička(autor je zpěvák, tanečník, gajdoš a bývalý dlouholetý vedoucí souboru Vonica ze Zlína) |
